„Ady, Ady, jsi teď o víkendu v Kroměříži?“
„Jojo, Veru, ale jenom na skok.“
„A měla bys chvilku čas?“

„No, přijedu v pátek v noci, v sobotu tu Ty nejsi a v neděli zase brzo já jedu pryč, tak leda těsně předtím, než s Ondrou pojedeme do Prahy. Stavíme se aspoň teda na otočku, když na tom trváš…“
Přišlo mi malinko divný, že Verča chce, abych přijela i na pár minut, zrovna když je se svým snoubencem a dcerkou na nedělním obědě u babičky a přitom, když obě víme, že se další víkend uvidíme na mý oslavě. Ale why not.

Zvoním s Ondrou na Verčinu babičku, do zvonku se ozývá, že za chvilku přijde.
Svou předchozí větu stvrzuje tím, že právě otevírá dveře a vychází i se snoubencem Marou ven, držíc v ruce dětskou knížku. Hned mě napadá, že je těhotná a chtěla, abych přijela, aby mi to oznámila osobně. Verča je totiž speciální typ člověka, kterýho si nesmírně cením za to, že životní milníky oznamuje vždy originálním způsobem a nedozvím se o tak skvělý věci z facebooku.

Vyzývá nás, ať jdeme všichni společně k autu, že tam něco má. Povídáme si a já si nestačím všimnout, že z dětské knížky vytahuje svatební oznámení. Šok to pro mě není, vím to už delší dobu, ostatně jsme spolu na dálku řešily třeba i svatební šaty. Jen prostě nebyla kvůli covidu možnost mi pozvánku předat osobně.

Následně se ale Verča ohýbá do auta pro něco a k mému údivu je to soudek piva, který mi s úsměvem předává. První myšlenka, co mě napadá je, že jde o formu „omluvy“ a že na mou oslavu o tomto víkendu nebudou moct dorazit, a tak mi dávají dárek s předstihem. Raduju se, protože PIVO. Asi není v mém případě větší potřeba vysvětlovat. Pivu nikdy neřeknu ne! 🙂 Ale zároveň pořád moc nechápu…

Držím v náručí soudek a mazlím se s ním stejným způsobem, jako to mámy dělají se svými dětmi. Mara kouká na Verču a říká „Ona to nechápe.“ Verča přitaká, a říka: „ne,no…, nechápe“.
„Adyy, musíš si přečíst, co je na tom soudku napsáno“.
Nahlas řeknu: „Dalešický pivovar, vždyť já to Veru znám, a moc děkuju!“
„Ale neee, je tam taková cedulka, přečti si ji.“
Chvíli cedulku hledám a pak soudek odhazuju na svýho kluka, protože cítím slabost v nohách a nevěřím svým očím: „Pro svěd……COŽE?????? Pro svědkyni?? To nemyslíš vážně?“ Nohy se mi podlamují a zachytávám se o kapotu cizího auta na parkovišti, abych nespadla úplně.
Tak tohle jsem fakt vůbec nečekala!

Víte, co je gól? Ta svatba je už příští měsíc! A já se moc těším na přípravy a celej svatební den, věřím totiž, že s těmato snoubenci to bude nezapomenutelné a vydá to minimálně na dva další články! 😉