O víkendu proběhla dlouho připravovaná oslava mých kulatin. Těšila jsem se, že po dlouhé covidové době uvidím většinu mých přátel pospolu. A to i vyšlo, jenže…

S takovou oslavou se pojí i dárky… a když jsem otevřela obálku od svýho přítele, čekala jsem cokoli, ale to, co tam bylo, opravdu ne.

Moji první reakci „No, to neee. To reklamuju tohle, to nejde„, asi naopak nečekal Ondra – můj dárce a přítel v jednom. Myslel si totiž, že mě překvapí a udělá mi obrovskou radost, ale naštěstí prý počítal i s variantou, že ho pošlu někam.
Údajně si totiž tohle přání přečetl v jednom z mých wishlistů, což budu muset ještě ověřit. Myslím si, že narazil na seznam, který jsem psala, když mi bylo 12, a co je tandemový seskok jsem ještě pořádně nemohla tušit. Na tom samým seznamu přání bylo určitě napsáno i mít obrovský dům s bazénem u moře, 5 dětí, vyhrát ve sportce a uběhnout maraton. Takový ty sny, co si píšete, když nevíte, co opravdu chcete a hlavně dokážete.

Místo očekávané radosti se dostavily pocity nevěřícnosti, pochyb, obav, myšlenek na infarkt a celá ta představa mi navodila stres. „V životě neskočím z žádnýho letadla, to fakt ne.“ Ségra mě trochu uklidnila slovy, že na takovou akci musím ještě zhubnout. „Dobrý...“, říkám si a vím, že dřív než za rok stejně nezhubnu, aspoň to budu moct oddálit.

Mé přemýšlení o hubnutí přetrhne Ondrova věta „Je to objednaný na sobotu za týden, počítají s Tvou váhou…“ a mně poprvé doopravdy dochází, že se z toho asi jen tak nevyvlíknu.

„Závěť, závěť„, vykřikuje kámoška Jolča, a pomyslně se tím se mnou loučí. „Pojištění si uzavři„, přehlučuje to ségra a já nevím, co dřív.

Když si voucher prohlížím víc z blízka a konečně ho vytáhnu z obálky celej, vypadává na mě mapka. Anička se mi směje a říká : „To je mapa místa, kam dopadneš„.

Rychle se snažím ještě poukaz předat někomu dalšímu a dělat, že se mě to netýká. Jirka, stojíc vedle mě, kroutí hlavou a razantně to odmítá. Pavel se mi vysmívá a říká „To nechce nikdo, tohleto„.

Několikrát ještě zopakuju, že to nemám šanci dát a že mám strašnej strach, ale nikoho to nezajímá, všichni už se těší, až si dají chlebíček a pivo ve stínu.

Anička to ještě finálně uzavírá větou: „Pozor, co si přeješ.“ A já ji musím dát za pravdu. 😀

Můžeme se, prosím, všichni hromadně pomodlit, aby v sobotu lítaly hromy a blesky, padaly kroupy nebo aby začalo nad Kolínem sněžit? Je to totiž jediná možnost, jak by šel tento adrenalinový zážitek, na který nejsem tak úplně připravená, odložit. 😀

A co vy? Skálali jste někdy? Šli byste do toho?